Zemřel mi blízký člověk - Pár slov o pohřbu.

7. část cyklu „Jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka“ 

Pomalu se chýlí ke konci naše společné probírání se obtížnou tématikou smrti. Napsali jsme si o tom, jak je velmi náročné vůbec přijmout fakt, že nám zemřel blízký člověk. Od první reakce, kterou může být úplné odmítnutí reality a nemožnost připustit si, že nám blízký odešel navždy, po pochopení, že dotyčný opravdu zemřel a nedá se s tím nic dělat, po chvíle plné emocí, lítosti, smutku, prázdnoty, až po možný hněv, pocity viny, po postupné vyrovnávání se, přijetí skutečnosti, že budeme muset „nějak“ žít dál bez milované osoby.

Délka truchlení je individuální

Fáze truchlení může být různě dlouhá. Záleží na tom, jak blízký nám dotyčný byl, jaký jsme měli společný vztah a jaké místo v našem životě zaujímal. Tak jako je každý z nás jedinečný svojí osobností a vše, co se týká lidské psychiky, je individuální, rozdílná je i doba, po kterou se kdokoli z nás může naučit žít se ztrátou milované osoby. Již jednou jsem to napsala. Náš život po smrti blízkého bude jiný, nelze napsat jednoznačně jak moc jiný, ale odlišný bude určitě. Ve fázi truchlení, která může trvat několik týdnů i měsíců je velmi důležité, zda máme možnost hovořit s někým o svých pocitech, strachu, myšlenkách, které nás napadají v souvislosti se smrtí. Velmi ozdravné je mít možnost si poplakat, probrat s někým, jaké byly poslední chvíle se zemřelým člověkem. Může se totiž stát, že v době jeho tragické smrti jste byli v nějaké neshodě, po hádce, došlo k nedorozumění apod. To vše mohou být okolnosti, které nám ztěžují vyrovnávání se se ztrátou. Když jste si nestihli „říci vše“. V tomto ohledu plní velkou funkci poslední rozloučení, možnost zůstat se zemřelým chvíli o samotě na klidném místě (např. před samotným smutečním obřadem) a říci to, co jste říci chtěli a nestihli.

K pohřbu patří pláč

Pohřeb sám o sobě je společenskou událostí, která na pozůstalé, klade vysokou zátěž. Smuteční hosté přišli na poslední rozloučení a chtějí vyjádřit upřímnou soustrast členům rodiny zemřelého. Není to jednoduché přijímat vyjádření soustrasti, někteří lidé si také mohou připadat hodně zranitelní a neschopni reagovat v takové situaci. Někteří nechtějí, aby je druzí viděli plakat. Nestyďte se pláče, ten na pohřeb patří a naopak by na pohřbu zvláštním způsobem působil někdo, kdo by se snažil vykazovat znaky dobré nálady. Svůj význam má po pohřbu i smuteční hostina. Je to čas, kdy se rodina sejde – v některých rodinách tomu bývá právě jen na pohřbech či na svatbách – a má možnost promluvit si o svých dojmech a „pobýt pospolu“ v náročné situaci. Smuteční hostina je důstojným aktem zakončení posledního rozloučení. Dává „lepší“ šanci pohovořit si o důležitém, včetně pocitů z pohřbu, než se jen tak rozprchnout ze hřbitova každý „po svém“.