Proč zrovna téma smrt?

1. část cyklu „Jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka“ 

Proč jsem se rozhodla napsat článek o tom, co je tak definitivního v našem životě? O smrti. Smrt je hodně tabuizované téma, o kterém se příliš nemluví. V dnešním uspěchaném světě jsme plni shonu, honby za svými cíli, ideály, stále něco řešíme, rozhodujeme o důležitém i tom méně podstatném. Záchranáři, lékaři, policisté, hasiči a další profesionálové z pomáhajících profesí se se smrtí setkávají nejčastěji, někdy bohužel až každodenně a nemyslete si, že je to pro ně lehké. Každý den se můžeme, ze sdělovacích prostředků, dozvědět, kolik se stalo tragických dopravních nehod, kolik osob zemřelo, slýcháme kolem sebe informace, že někdo podlehl dlouhodobé nemoci. Zvykli jsme si, že se ve zprávách objevují data z černé kroniky, víme, že se pravidelně odehrávají dramata na silnicích, víme, že existují zákeřné choroby, které jsou smrtelné, a víme, že náš život není nekonečný. Ale to jsou stále informace ze statistik, nám vzdálené. Co se však stane, vezme-li nám náhle smrt někoho, koho jsme znali, s kým jsme se stýkali, někoho, kdo nám byl blízký, člena rodiny?

Když je smrt blízko

Na takovou situaci se nelze připravit. Smrt je pro většinu mladých a zdravých lidí něco, o čem podvědomě vědí, ale nepřipouští si, že by se jich mohla nějak blíže týkat, je to něco vzdáleného a nepředstavitelného. Jiná situace je u lidí staršího věku, kteří jsou nemocní a uvědomují si definitivu lidského života. Právě proto, že je smrt většinou spojována s pozdním věkem a s vážnou nemocí, velmi těžko je vnímána smrt mladého člověka, a už vůbec smrt náhlá, v důsledku úrazu nebo dopravní nehody. Dokonce nikdo z nás nemůže dopředu vědět, jaká bude jeho reakce na zprávu o smrti blízkého člověka. Taková informace nás zastihne naprosto nepřipravené a reakce na ni mohou být dosti pestré. Není výjimkou a ani známkou šílenosti, když se někdo po zprávě o úmrtí blízkého člověka začne smát. Je to ukázková reakce naprostého popření právě zjištěné reality, kdy dotyčný nevěří, že mu zemřel někdo blízký, a dynamika emocí, které jej zaplavily, vystoupily na povrch. Popření, které je většinou první reakcí, se může projevit i větami typu „to není možné, vždyť jsem s ním/s ní před chvílí telefonoval“, „dnes máme domluvenou schůzku“, „slíbil/a mi, že ….“. Připravit se na takovéto „černé zprávy“ absolutně nemůžeme, ale je určitě dobré vědět, jak se můžeme se smrtí blízkého člověka postupně vyrovnat, jaké mechanismy nám mohou pomoci, co funguje a co nikoli. Píši slovní spojení „postupné vyrovnání se smrtí blízkého člověka“ zcela záměrně, protože toto je běh na dlouhou trať, která je strastiplná a duševně bolí, ale je důležité ji zvládnout a žít dál, byť další náš život bude ztrátou blízkého člověka „poznamenaný“ a jiný.