Syndrom vyhoření

Syndrom vyhoření (tzv.burn-out sndrom) potkává především osoby pracující v pomáhajících profesích, tedy v zaměstnáních které vyžadují častý kontakt s lidmi. Jedná se o celkové vyčerpání, pozdějí až znechucení z vlastní práce.

Obecné charakteristiky

Vyhoření způsobuje nerovnáváha mezi profesním očekávání a skutečnou praxí (rozpor mezi ideálním stavem a realitou). Jedná se o psychický stav, prožitek vyčerpání. Rozhodující význam má v této situaci stres, který je následkem pracovního (často i osobního a fyzického) přetížení. Dalším důležitým znakem vyhoření je emoční a kognitivní (poznávací) vyčerpání.

Nejohroženější profese

Syndrom vyhoření je typický pro profese pracující s jinými lidmi. Do této kategorie se řadí učitelé, sociální pracovníci, lékaři, zdravotní sestry, psychologové a psychoterapeuti, právníci, dispečeři, politici, policisté, hasiči, záchranáři, úředníci, manažeři, duchovní a řadové sestry, vedoucí zájmových skupin, trenéři, atd.

Příznaky

Mezi nejčastější fyzické příznaky patří celková apatie a únava, bolest hlavy, zažívací potíže, pocity chladu, problémové dýchání, nespavost, zhoršení krevního tlaku, celkové napětí organismu. K psychickým projevům vyhoření můžeme zařadit intenzivní pocit celkové vyčerpanosti, vynaložení nadměrného úsilí s výsledkem snížené efektivity práce, častá plačtivost, neočekávané záchvaty zlosti a hněvu, pocit vlastní postradatelnosti a bezcenosti, sebelítost, negativismus a cynismus, depresivní nálady, podrážděný tón hlasu, rutinní provádění práce. Sledovat můžeme také sociální (mezilidské) příznaky jako je narůstání konflkitů, tendence minimalizovat kontakt a komunikaci s klienty a kolegy, snížená potřeba být s lidmi, upředňostňování samoty či nízká empatie.

Prevence

Pokud patříte do rizikové skupiny náchylné k snydromu vyhoření měli by jste za včas myslet na prevenci. Tou by měl být především společný čas trávený s rodinou a přáteli a také pravidelný odpočinek (relaxace) či odreagování se od práce prostřednictvím jiného zájmu, koníčka. Důležitým krokem je také kritická sebereflexe (uvědomování si svých chyb a předností) a realistické nastavení požadavků na sebe sama (nestanovovat si cíle, kterých nejsme schopni doáhnout). Klíčový je také dobrý pracovní kolektiv a organizace práce. Zcela zásadní je ale to, aby jste sami za sebe spatřovali v práci, kterou konáte, smysl.